Historie Lhoty pod Džbánem

Na severním úpatí vysočiny Džbán se rozprostírá malebná vesnička od nepaměti zvaná „Velhota“. Také její kořeny sahají hluboko do minulosti. O době a způsobu vzniku Lhoty nám napovídá už sám název vsi. V dávných dobách první poloviny 13. století, za vlády krále Václava I., probíhala v českých zemích tzv. kolonizace. Jejím prostřednictvím se panovník snažil osídlit doposud neobydlená a nehostinná území lesů a močálů, která tehdy pokrývala velkou část celé země. Nově osídlená zem pak mohla být ekonomicky využívána, což bylo přínosem pro celý stát. Aby se proces vzniku nových osad, vybudovaných „na zelené louce“ v dosud neobydlených a pustých končinách, podpořil, byla těmto prvním osadníkům udělována určitá lhůta, ve které byli zproštěni placení daní a dalších poplatků. To mělo vznikajícím osadám ulehčit těžké začátky. A právě podle lhůty, ve které se mohla vznikající osada nerušeně rozvíjet, dostávala řada vsí i své jméno. Výjimkou není ani „Lhota“ pod Džbánem, v minulosti nazývána pouze Lhota, Lhotka nebo poněmčeně Velhota.

Nejstarší písemný záznam o Lhotě pod Džbánem pochází stejně jako v případě Mutějovic z roku 1325. Listinou, v níž se Lhota poprvé objevuje, král Jan Lucemburský vysadil sousední Domoušice právem zákupným, v dokumentu se však také uvádí, že: „místopleban domašský dostal nařízení, aby ze Lhoty tam přesídlil.“ Tato zmínka je tak prvním záznamem, oznamujícím existenci Lhoty. Jak se z dochovaného materiálu dále dozvídáme, byla tehdy ves přifařena k Domoušicím.

Další zpráva o Lhotě pochází z roku 1402. Jedná se o dokument, kterým král Václav IV. „postoupil 12 lánů poli ladem ležících ve vsi Lhotce Jaroslavovi z Nevida.“ Za tato pole a další pozemky v Kounově pak měl Jaroslav povinnost dodat v případě potřeby na Křivoklát ozbrojeného jezdce. Tato zpráva znamená, že ve Lhotě bylo, stejně jako v sousedním Kounově, zřízeno křivoklátské manství. Od počátku 15. století pak Lhota příslušela ke kounovskému manskému statku. Manský systém zavedl pro ochranu Křivoklátu král Přemysl Otakar II.. Tento systém spočíval v tom, že na obraně hradu se podílely i okolní obce, které na hrad dodávaly vše potřebné – např. potraviny, koně nebo zbraně.

V této době již pravděpodobně stával na kopci západně od vsi hrad Džbán, od kterého dostal jméno celý hřbet pohoří. Tento hrad je pro nás dodnes obestřen tajemstvím, nikdy se totiž nepodařilo objasnit ani přesnou dobu jeho založení, ani osudy, které jej potkaly, a dokonce ani jeho původní jméno. Název „Džbán“ použil až Hájek ve své kronice, oproti tomu Sedláček ve své topografii uvádí hrad jako „Držemberk“.

Ačkoli o hradu mnoho nevíme, dá se předpokládat, že v dobách svého vzniku byl pro zdejší nepokojný kraj velmi důležitý, jeho úkolem totiž bylo střežit přirozenou cestu vedoucí z Rakovnicka na území rozpínavých Lučanů. Podle dochovaných znaků můžeme vznik opevnění určit přibližně na přelom 13. a 14. století, hrad byl přitom založen na původním pravěkém hradišti. Jedná se o pravidelný vícevěžový hrad, k jehož mnohoúhelníkovému obvodu přiléhala palácová křídla s množstvím místností. Obvod opevnění vymezil okružní příkop, před kterým byl nasypán mohutný val.

Život hradu však nebyl kvůli poruchám v podloží příliš dlouhý. Skalní blok pod hradem dvakrát puknul, což na hradě způsobilo značné destrukce. Ty také pravděpodobně byly důvodem k opuštění hradu, ke kterému došlo snad již počátkem 14. století. Krátké fungování Džbánu však nezabránilo vzniku celé řady pověstí, kterými jsou jeho zdi opředeny. Podle jedné pověsti zříceniny hradu ukrývají velký poklad, který se otevírá na Velký pátek. Další legenda vypráví, že zde obchází duch paní hradu, kterou pro nevěru s pomocí čarodějnice zaklel její muž do stromu jasanu. Snad nejpoutavější příběh, který vypráví o vzniku i konci hradu Džbán, vás čeká na konci tohoto pojednání.

Jaroslav měl jedinou dceru Kateřinu. Ta se provdala za Zdislava Hořešovce z Libošína, kterému také zapsala právo na otcův majetek. Lhota byla v této době jako část kounovského statku přifařena do Smolnice. Po Zdislavovi majetek přešel na syna Buzka. Ten celé zboží zastavil Janu z Divic a Otě Hromadovi z Boršic za 200 kop pražských grošů, aby ho nakonec roku 1483 zapsal své manželce Justýně z Hořešovic a Jezvec. Justýna po manželově smrti roku 1510 ovšem nespravovala celý majetek. Vedle ní část statků do roku 1517 spravovali Václav Vataš z Blatna a jeho syn Jan Kryštof, po nich pak tuto část majetku převzal Jan Cukr Pšovlcký. Justýna také zapsala část svého statku bratrovi Prokopu z Hořešovic, na sklonku života pak majetek připsala Piramu ze Svojkova.

Piram zemřel roku 1547. Po něm zboží spravovalo společně jeho deset synů, ovšem jen do roku 1550, kdy Lhotu s Kounovem koupil Burjan z Nostic na Rudě. Jak vyplývá z dalších dochovaných materiálů, Burjan ve druhé polovině 16. století odkoupil také manský dvůr ve Lhotě, čímž celý majetek spojil. Roku 1590 tyto statky přešly na Burjanova syna Jana Adama. Ten je spravoval do roku 1601 sám, poté společně i se svými bratry Janem Václavem a Vilémem.

Během stavovského povstání se Jan Adam z Nostic připojil na stranu odbojných stavů, za to byl po porážce v bitvě na Bílé hoře potrestán ztrátou veškerého majetku. Jan Adam však nakonec dosáhl královské milosti a Lhota s Kounovem i další majetek mu byly ponechány, vráceny byly k rukám jeho syna Hanuše, studujícího v jezuitské koleji. Varování, kterého se Janu Adamovi dostalo, však k jeho zastrašení nestačilo. Při vpádu Sasů roku 1631se totiž Jan Adam i se svým synem Hanušem připojili k nepříteli, za což byli frídlantskou komisí odsouzeni k opětovné ztrátě veškerého majetku. I tentokrát však na straně Nosticů stálo štěstí a Hanuš tak byl po přímluvě saského kurfiřta osvobozen od pokuty a statky v Kounově a Lhotě mu byly ponechány. To mu bylo potvrzeno i císařskou rezolucí roku 1662. 

Hanuš roku 1663 postoupil celý majetek své manželce Anně Markétě Bechyňové z Lažan a krátce poté zemřel. Anna Markéta pak roku 1670 na hradě Křivoklátě vykonala manskou přísahu na Kounov i na Lhotu, pravděpodobně jménem svého nedospělého syna Heřmana Joachyma. Ten se nakonec roku 1675 ujal správy Kounova a Anna Markéta si ponechala Lhotu s mlýnem, zde se usídlila na panském dvorci č. 18. O tři roky později Kounov i Lhotu zakoupil cizinec Jiří Ludvík, hrabě ze Sinzendorfu, a obě vsi připojil ke svému postoloprtskému panství. Ve Lhotě v této době bydlel nižší úředník kounovského statku.

Jiří Ludvík byl výborným hospodářem a na svém panství se bezesporu zasadil o ekonomický rozvoj. Současně však ve Lhotě za jeho správy došlo i k dalšímu jevu, a tím bylo výrazné poněmčení vsi. Jiří Ludvík totiž osvobodil od nevolnictví a roboty všechny přistěhovalce, kteří se usadili na jeho opuštěných statcích a dvorech. Navíc jim udělil i právo výhostu. Tyto na tehdejší dobu zcela mimořádné výsady na Sinzendorfovo panství přilákaly mnoho nových osadníků. To sice umožnilo naplno využít potenciál panství a ekonomicky ho pozvednout, současně však příliv osadníků výrazně změnil složení zdejšího obyvatelstva. Čechů pro toto osídlení nebyl dostatek, většinou sem proto přišli Němci a jiní cizozemci.

Ve Lhotě se majitelé nepřestali střídat ani po jejím začlenění k postoloprtskému panství. Již roku 1692 přešlo panství od Ludvíkova syna Filipa Ludvíka Václava do rukou knížete Ferdinanda ze Švarcenberka, za Lhotu přitom bylo zaplaceno rovných 1000 zlatých rýnských. Kníže si sice panství ponechal, roku 1701 však prodal zdejší dvorec s lukami, chmelnicí a 150 korci polí kadaňskému měšťanu Jiřímu Antonínu Mulzenovi. Toto zboží pak v průběhu 18. století prošlo rukama řady dalších majitelů. Mezitím byla ve Lhotě na návsi roku 1774 postavena kaple. Ves nakonec roku 1802 prodal Jakub Vimmer i s Domoušicemi a Lenešicemi knížeti Josefu ze Švarcenberka. Rod Švarcenberků pak celý majetek vlastnil až do 20. století.

V důsledku poněmčení se ve Lhotě úřadovalo pouze v německém jazyce. Lhota však přesto nebyla nikdy úplně německou, a to díky stykům místních obyvatel s okolními obcemi na Lounsku, kde německý vliv nebyl tolik silný. O udržení českého živlu v obci se značnou měrou zasloužila také domoušická česká škola, která byla dostupnější než vzdálená německá škola v Kounově. Čechů tak ve vsi postupně přibývalo. Proces opětovného počeštění Lhoty vyvrcholil v roce 1860, kdy se zde jediným úředním jazykem stala znovu čeština. Roku 1870 navíc Lhota získala samostatnost – do této doby tvořila s Kounovem jednotnou katastrální obec. O šest let později byla Lhota oddělena i od kounovské fary a byla přifařena do Domoušic. Samostatnou pak Lhota zůstala až do posledního dělení státu na nové okresy, při kterém byla připojena k Mutějovicím a později se stala jejich osadou.

V roce 1871 byla poblíž Lhoty zahájena těžba uhlí, které bylo rozváženo koňmo do Loun a okolí. Po devíti letech však byly práce ve zdejších dolech zastaveny. Roku 1878 by ve Lhotě založen obecní rybník. 80. léta 19. století byla ve Lhotě ve znamení výstavby silnic. Hned v roce 1880 byla zahájena výstavba silnice do Mutějovic, dokončena byla po pěti letech. V roce 1889 pak následovala výstavba silnice do Domoušic.

Období 80. let 19. století se však do dějin vsi nezapsalo jenom budováním, ale bohužel také požáry. Hořelo tu v roce 1883, když do č.p. 7 udeřil blesk, a pak ještě v roce 1887, kdy oheň zachvátil dům č.p. 9 a stodolu č.p. 17. Požáry pro obyvatele vesnic odjakživa představovaly veliké nebezpečí a bylo nutno se proti nim chránit. Není proto divu, že v dobách, kdy se všeobecně rozvíjel spolkový život venkova, prakticky v každé vsi jako první vznikl sbor dobrovolných hasičů. Tak tomu bylo i ve Lhotě, kde byl sbor dobrovolných hasičů založen roku 1886. V době založení měl místní sbor 18 členů, vyzbrojen byl stříkačkou, zakoupenou za obnos 725 zl.. Prvním starostou sboru byl zvolen pan Vojtěch Diepold.

Na počátku 20. století Lhota pod Džbánem čítala 42 domů a žilo zde 219 obyvatel. Ti se živili převážně polním hospodářstvím, zvláště chmelařstvím. Zdrojem příjmů pro místní obyvatelstvo bylo také lámání opuky. V obci byl v této době vodní mlýn. První světová válka poznamenala osudy Velhoty stejně jako osudy ostatních obcí. Obyvatelé vsi strádali rekvizicí obilí a dobytka, s postupujícím časem zde panovala stále větší bída. Velhotští muži byli také povoláváni na frontu. Z boje se zpátky domů nevrátilo devět z nich..

Konec války v roce 1918 byl ve Lhotě přivítán s úlevou a radostí. Občané Velhoty nadšeně oslavili i vznik samostatného Československa. Náladu ve vsi snad nejlépe vystihují slova kronikáře: „Tak dlouho utlačované české cítění mohlo býti konečně veřejně projevováno což také se skutečně dělo jak v domácnostech tak i na místech veřejných.“ Místní hasičský sbor na oslavu uspořádal lidovou slavnost a na památku vzniku naší samostatnosti byla ve středu obce nedaleko rybníka zasazena lípa svobody.

Po válce se život ve Lhotě pomalu uklidnil a ves čekala nelehká poválečná léta, která se nesla ve znamení nápravy škod, jež zde válka zanechala. K roku 1918 ve vsi kronika uvádí následující živnosti: hostinec a trafiku u Kunýgrů, hostinec a od roku 1920 řeznictví p. Lindnera, kupecký obchod p. Kašpárka a obecního kováře p. Mráze. Roku 1919 byly znovu obnoveny práce na zdejších uhelných dolech. Při těžbě bylo dosaženo hloubky 40 metrů, z dolu František byla dokonce postavena lanová dráha vedoucí na mutějovickou stranu na důl Slávka, odtud pak bylo uhlí dopravováno vlečnou dráhou na stanici Mutějovice. Roku 1927 byla sice těžba opět zastavena, po čase se však zase rozmohla. V roce 1929 byl ve Lhotě vybudován park a současně tu byl odhalen pomník padlým ve světové válce.

Ves měla v období první republiky 50 popisných čísel. Poštovní a telegrafní úřad i telefonní úřad byly pro obyvatele Lhoty v Domoušicích, četnická stanice byla vsi přidělena ve Hředlích. Velhotské děti navštěvovaly školu v Domoušicích, na tamější školní budovu Lhota přispěla částkou 4000 zl.. K roku 1930 bylo ve vsi školou povinných celkem 27 dětí, 2 místní děti pak ještě navštěvovaly měšťanskou školu v Kounově. Ve Lhotě v této době vyvíjel činnost ochotnický spolek „Neruda“. V roce 1930 byl vybudován obecní hřbitov. V roce 1932 pak byla ve vsi postavena zvonička. Do ní byl přemístěn zvon, který dříve visel na lípě před kaplí. Ve stejném roce byly ve Lhotě také zahájeny práce na místním vodovodu.

Napjatá situace mezi námi a Německem v roce 1938 vyvrcholila mobilizací, při které narukovalo do zbraně také 13 velhotských mužů. Po podepsání Mnichovského diktátu však k boji nedošlo a muži se opět vrátili domů. Jaká tehdy ve vsi panovala nálada vystihují slova kronikáře: „.. nedá se ani vylíčit nálada a sebezapření celého národa k tomu, co se muselo proti tak ohromné přesile nepřítele v srdcích našich všech upřimných Čechů odehrávati..“ Po zabrání Sudet, kam patřil i Kounov, do Lhoty přicházeli Češi, kteří zabraná území hromadně opouštěli.

Okupace Československa německým vojskem s sebou přinesla řadu změn a nařízení, které lidem zasahovaly do života. Ať už se jednalo o nařízení jízdy vpravo, zákaz konání schůzí a uzavírací večerní hodinu v 8 hodin, nebo o vydávání lístků na mouku, tuky, cukr, mýdlo či chleba. Celou situaci nejlépe vyjadřuje další zápis v kronice: „Nálada všeho lidu jest stísněná.“ Nutno podotknout, že i přes všechen útlak a nebezpečí, které během války panovaly, se občané Velhoty projevovali jako stateční lidé.

V okolních lesích se schovávali partyzáni, kterým obyvatelé nosili potraviny. Jednou zde došlo i k dramatické scéně, při níž do vsi na základě udání dorazily německé vojenské jednotky, aby partyzány zničily. Ti však byli někým z místních občanů na poslední chvíli varováni a však se ukryli na jiném, bezpečném místě. Zdejší rodák Vladimír Hauptvogel odešel do Anglie, aby se na území Československa vrátil jako parašutista. Když pak byla jeho výsadková skupina odhalena, odmítl se vzdát a padl v boji jako hrdina. Také závěr války byl ve Lhotě dramatický. Podle vyprávění pamětníků se v posledních dnech války vydala ozbrojená skupina místních mužů zadržet ustupující německé jednotky. K žádnému střetu však naštěstí nedošlo. Po válce ve vsi nastalo nové období rozvoje.

Dnes je Lhota pod Džbánem poklidně žijící osadou. Ves čítá 59 domů. Pro svou polohu v malebné krajině a klid, kterým svým obyvatelům nabízí, je Lhota vyhledávaným místem letní rekreace řady chalupářů. Vedle nich zde žije přes 60 stálých obyvatel. Ve vsi je kulturní sál s výčepem, využívaný při početných aktivitách místního Sboru dobrovolných hasičů a Mysliveckého sdružení, v provozu je zde také dům s pečovatelskou službou. Vedle nedaleké zříceniny hradu Džbán tu za pozornost jistě stojí také barokní socha sv. Vojtěcha, která se nachází 100 metrů od vsi.