Pověst o hradu Džbán

V dávných dobách žil mladý, sotva dvacetiletý chudý zeman Vítek z Mutějovic, který se zamiloval do spanilé Kateřiny, dcery zámožného Habarta ze Žerotína. Kateřina náklonnost svého ctitele opětovala, její otec však o sňatku s mladíkem z nevýznamného rodu nechtěl slyšet. Vítek se proto dal do královského vojska, aby v boji vymohl slávu a majetek, které by otce jeho vyvolené přiměly dát k svatbě požehnání.

Jak se ukázalo, byl Vítek vskutku chrabrým a neohroženým bojovníkem, svou statečností si dokonce vydobyl rytířský titul. S ním před Habarta znovu předstoupil, aby požádal o ruku panny Kateřiny, Habart však o svatbě stále nechtěl slyšet. Zchudlý rytíř nebyl pro jeho dceru. Vítek, hnán láskou, se tedy znovu vypravil do světa, za severními hranicemi českého království se dal najímat do služeb různých vojsk. Mnohokrát riskoval svůj život, majetku však nenabyl. V zoufalství se tak jedné noci uchýlil k hroznému činu – pro peníze přepadl a pobil skupinu zámožného obchodníka. Z čestného rytíře stal se tak vrah a loupežník, který jako vlk samotář přepadal pocestné při kupecké stezce.

Dráha zločinu Vítkovi po čase přinesla značný majetek, se kterým se pak mladý rytíř vrátil domů a složil ho k Habartovým nohám se slibem, že Kateřině postaví hrad. Habart uvěřil příběhu, že Vítkovi jmění daroval neznámý rytíř ze Svaté země za záchranu života v boji a dal milencům požehnání k sňatku. Vítek měl zažívat nejšťastnější chvíle svého života, místo toho se však soužil výčitkami svědomí. Když bylo jeho trápení největší, zjevil se mu v lesích anděl s hořícím mečem, který Vítkovi zvěstoval poselství, podle kterého mu budou za 12 let jeho hříchy sečteny, zváženy a potrestány. Vítek se Kateřině před svatbou se svým hrozným tajemstvím svěřil. Ta však svého drahého neopustila a prohlásila: „Ten hřích je i můj a splatíme jej spolu.“

Na Džbánu po čase vyrostl přepevný hrad hodný i samotného krále. Vítek jej opevnil hlubokým příkopem a vysokým valem, aby se na něj s Kateřinou nedostal žádný nepřítel, až přijde čas, který mu předpověděl anděl. Jednoho dne se Vítek ze svých hříchů vyznal i knězi, který mu pravil, že pokud se Vítek dá ke královskému vojsku v blížících se bitvách, bůh mu jeho hříchy odpustí. Vítek neváhal a spolu se svou družinou začal chystat vše potřebné k boji, aby získal odpuštění pro sebe i svou milou. Kateřina, když se o všem dozvěděla, však propukla v nářek a nebyla k utěšení. „K čemu mi bude boží odpuštění bez tebe?“ byla slova, která Vítka přemluvila, aby do boje nevytáhl, a spolu se svou milou zůstal na hradě v očekávání dne, kdy splatí své hříchy..

A ten den přišel. Pod náporem nepřátel byl hrad jedné noci dobyt a lid v okolí spatřil na kopci záři, jako by tam plály tisíce ohňů. Když se pak za dne první odvážlivci přišli podívat na místo, kde hrad stával, našli již jen rozkotané zdi, spálený kámen a žhavý popel. Tak skončil příběh o prokletí Vítka a Kateřiny, ovšem jen ten pozemský. Od těch dob je za měsíčných nocí v okolních lesích spatřován milostný pár vedoucí se za ruce, na věky bloudící ve své lásce.